"Poisoned tea" - Short story
Tmavovlasé dívce, posazené v kupé rychle jedoucího vlaku, klesala víčka, jako kdyby vážila tuny.
Po celý týden pilně studovala, každý večer seděla vzhůru nad sešity až do ranních hodin, a nyní se to na jejím stavu podepsalo.
Pleť, kdysi opálená od horkých paprsků slunce, které v její zemi neustále prahlo, pobledla do nejsvětlejších odstínů bílé, pod hluboce posazenýma smaragdovýma očima se rýsovaly tmavé kruhy. Černé vlasy měla mastné, čas na dlouhé mytí nebyl. Dokonce zhubla i pár kilo.
Za okny se veškeré okolí utopilo ve tmě. Rafaela nyní mohla díky poblikávajícím světlům v kupé vidět svůj jasný odraz ve skle.
Jemné houpání vlaku ji uspávalo, ona se však spánku bránila ze všech sil. Bála se, že pokud jenom na chviličku zamhouří oči, přejela by zastávku, kde měla vystupovat. Samozřejmě, vystopovat měla až skoro za hodinu, ale i tak nechtěla nic riskovat. Cesta zpátky by byla obtížná a zdlouhavá.
Rafaela naslouchala jemné melodii, která se linula ze sluchátek v jejích uších. Uklidňovala ji. Nebylo to rozhodně poprvé, co by šestnáctiletá dívka cestovala z internátu domů poprvé, ale ještě nikdy nejela vlakem v tak pozdních hodinách.
Žádný neklid ovšem necítila.
Netrvalo dlouho a i přes veškerou svou snahu cestovatelka upadla do hlubokého, přesto neklidného spánku. Sny měla mihotavé, blikající a z většiny si ani nepamatovala, co se v nich událo.
Rafaela si ani nevzpomínala, co přesně ji probudilo. Jediné, co věděla, bylo to, že po probuzení vlak stál a v celém vagónu nebylo ani živáčka. Polekala se, protože věděla, že se stalo přesně to, čeho se obávala.
Černovlásce srdce bilo tak rychle, až se bála, že se jí otevře hrudník a vyskočí z něho jako kašpárek z hrací krabičky. Venku byla stále tma. Rafaela zkontrolovala hodinky, které ukazovaly přesně půlnoc.
'Jak z nějakýho hororu,' pomyslela si trochu pobaveně a trochu vyděšeně. Popadla svůj batoh, ležící doteď vedle ní, po čemž pomalu opustila svoje kupé. Napřed prohlédla celý vagón, zdali nenajde dalšího cestujícího. Jelikož se tak nestalo, vyšla dívka z vlaku ven a rozhlížela se po okolí.
Její nohy spočinuly na tvrdém betonu. Stála na asi dva metry velké zastávce. Před dívkou se táhla jediná přístupná cesta. Byla písečná, úzká a lemovaná šedými balvany. Jako na uvítání se tyčila mosazná brána jako vstup na cestu. Na dvou tyčích, tvořících podpěry brány, visely dvě lucerny, v nichž plápolal jasný oheň.
Všude okolo rostly vysoké rozvětvené stromy, trnité keře s tmavými podivnými bobulemi a podivné pestrobarevné rostliny s jedovatě zelenými listy.
Rafaela Resende, která milovala barvy a místa, která vyzařovala magii, se to místo líbilo. Barvy, květiny i ornamenty, zdobící vrata... všechno to vypadalo jako z nějaké fantasy knížky, které Rafaela tolik milovala.
Přesto se však nedokázala ubránit tísnivému pocitu, bodajícímu její srdce, který v ní toto místo vyvolávalo.
Bylo to nádherné a pestré, ovšem Rafaela měla neodvratný pocit bezmoci. Neměla by na tom místě být, to věděla jistě.
Ovšem v celém vlaku se nanšel jediný člověk, jenž by jí dokázal poskytnout pomoc a poradit jí. Studentka si musela vybrat - buď zůstane zde, na tomto místě, a zkusí počkat na návrat nějakého ze strojvůdců, anebo riskne průzkum podivné zahrady a vydá se po stezce, vedoucí do husté džungle.
Zvědavost nad dívčinou opatrností nakonec zvítězila a Rafaela udělala prvních pár kroků po písečné stezce.
Bylo těžké jít po stezce. Chodidla se Rafaele zabořovaly do měkkého písku. Šířka pěšiny byla menší, než se původně domnívala. Vzduch, který se zhušťoval a zvlhčoval, Rafaela lačně nasávala v krátkých pravidelných a strachem zrychlených nádeších.
Náhle ucítil jemný dotek na své pravé paži. Ihned ucukla. Začala skákat a mávat rukou, aby ten nepříjemný pocit ze sebe setřásla. To se jí po chvilce i povedlo. Kolem jejího štíhlého těla kroužil motýl s půvabnými, duhovými křídly, které v jemném světle, jež mělo zdroj v lucerně, visící opodál, zářily jako démanty.
Rafaele se tak moc ulevilo, až se málem rozesmála úlevou.
Pralesem roztodivných rostlin bloudila dlouho. Několikrát se dívala na hodinky, ale obě ručičky se zastavily na dvanácté.
'Musely se rozbít,' usoudila Rafaela, přestože si tím nebyla vůbec jistá.
Po uplynutí dalších mnoha hodin, jež černovláska vnímala jako roky, se před průzkumnicí objevila další brána a oslnivé světlo. Rafaela si musela dlaní přikrýt pohled. Měla pocit, že kdyby tak neučinila, okamžitě by z náhlého přívalu světla oslepla.
Uplynuly dlouhé chvíle a dívka se konečně odvážila vykouknout zpod svých prstů.
Uvítací výjev jí překvapil. Sama ani nevěděla, co čekala, že uvidí, ale skutečnost ji překvapila víc než cokoliv jiného.
Dvojpatrový dům. Světle žlutá omítka nevyvolávala v pestré zahradě žádnou pozornost. Kolem něho se mezi stromy a rostlinami linula jako dlouhý had vůně čerstvě posečené trávy. Stébla nedosahovala k pasu drobné tmavovlásky, jak tomu ještě před chvílí bylo.
Před budovou stál kruhový stoleček se dvěma židlemi. Na stolu trůnila masivní konvice, z níž se kouřilo. U ní samozřejmě byly i dva šálky, připravené na to, aby do nich někdo nalil lahodný čaj. K celému setu samozřejmě patřil a talíř s čokoládovými sušenkami.
"Dáš si?" Znenadání se z útrob domu vynořila podivná postava. Vysoká dívka, oděna v dlouhou secesní sukni a sáčko jedovatě zelené barvy, pruhované purpurovou, s kravatou, se na ní zářivě usmívala. Do očí jí neviděla, měla je zakryté černou síťkou ze širokého klobouku. Ten měl stejnou barvu jako její oděv.
Vlasy měla purpurové. Konečky se dotýkaly až útlého pasu.
"Sama jsem je dělala." Hlas cizinky byl sametový a přátelský. "Čekala jsem tě."
Ale i tak při každém jejím slově Rafaele přeběhl mráz po zádech.
"Posaď se prosím," pokynula fialovláska nově příchozí. S váháním jí poslechla a posadila se na jednu z židlí.
Její hostitelka se spokojeně usmála a sama se posadila naproti ní. Potom vzala do drobných dlaní konvici a oboum dvoum nalila růžového čaje až po okraj porcelánového šálku.
"K-kdo jste?" vykoktala Rafaela a snažila se neznít tak vystrašeně, jak ve skutečnosti byla.
"Na tom nezáleží, zlatíčko." Ten hlas sladkostí přímo přetékal, ale návštěvnice v něm zaznamenala chladný nepřátelský podtón.
"A napij se. Uvolní tě to."
Rafaela sjela pohledem k řídké červenorůžové tekutině. Vůně, která udeřila do jejího nosu, jí vábila jako můru světlo lampy.
Přiložila okraj šálku ke svým rtům a žíznivě se napila. Sladká příchuť malin, jahod, ostružin a něčeho, co nedokázala identifikovat, zalila její hrdlo. Do této chvíle si ani neuvědomila, jakou žízeň vlastně měla.
"Chutná?" zeptala se podivná dívka a Rafaela přikývla.
"Chceš ještě?"
Její odpověď byla samozřejmě kladná. Ani si to neuvědomila a za chvilku byla celá konvice prázdná.
"Ten čaj byl vynika..." Nedořekla to. V půli věty se zasekla a z hrdla se jí vydalo bolestivé zachrčení.
Dívka, sedící naproti Rafaele, se něžně usmála. Jenom s lehkým pobavením sledovala, jak se tmavovláska kácí k zemi a chytá se za hrdlo. Vykulenýma mechovýma očima svůj zoufalý pohled upínala k hostitelce, která jí mohla být jedinou záchrnou.
"Neboj, nikdo ti už nepomůže," pravila s úsměvem, jako kdyby to měla být útěcha.
"Nikdo by ti nedokázal pomoci."
Vstala a naklonila se nad umírající dívku. Její úsměv nyní odhaloval drobné, ostré tesáky.
"Jsem ráda, že ses stavila, zlatíčko." Odmlčela se a jakmile otrávená Rafaela vydechovala naposledy, rozloučila se.
"S láskou, Cyanide Acid."
To byla poslední slova, která slyšela. Všechno nad ní zčernalo.
Cyanide si spokojeně povzdechla. Z kapsy saka vytáhla tužku a papír, na který napsala krátký vzkaz.
'Tvá návštěva mě velice potěšila. Jsem moc ráda, že sis dala můj vyhlášený čaj, zlato.
~S láskou, Cyanide. ♥'
Your visit really pleased me! I'm very glad you tasted my great tea, sweetheart.
~With Love, Cyanide. ♥